navazuje na tema předchozího zasedání z 21.01. Opět se budeme zabývat podmínkami pro volbu mezi participiální konstrukcí a vedlejší větou, tentokráte však v postavení přívlastkovém. S úvodní přednáškou vystoupí

V anglickém textu se v přívlastkovém postavení za podstatným jménem (postmodifikace) vyskytují jednak vedlejší věty vztažné, jednak participiální konstrukce. Ty druhé se pokládají za redukované podoby prvých, nikdy však nebyly vymezeny podmínky, za kterých k oné redukci dochází. Na základě podrobného srovnání povahy a četnosti obou konstrukcí v různých registrech jazyka (beletrie, odborný sloh) autorka vysledovala faktory, jež volbu mezi nimi ovlivňují. Vedle rozdílné systémové možnosti ve vyjadřování časových vztahů souvisí výběr mezi finitním slovesem a participiem též s lexikálním obsazením, se syntaktickou funkcí nadřazeného substantiva a s funkcí ve výstavbě textu (reference, koheze, aktuální členění).

Srdečně zveme      na pondělí 4. února 2008 v 18H00      posl. 104, FF UK

Pražský lingvistický kroužek

studuje jazyk i díla jazykem vytvořená. K mimořádnému propojení obou pólů dochází při překladu díla z jazyka do jazyka. Co se vlastně překládá, je-li dílo útvarem jazykovým? Na pozadí jednoho mimořádného literárního počinu se nad tím zamyslí

V létě 1936, pár měsíců před puškinovským výročním rokem, požádalo nakladatelství Melantrich o nový překlad nejslavnějšího románu ve verších českého básníka, který podle Václava Černého vynikal „úžasnou hudebností slova, jež nemá sobě rovny od časů Hlaváčkových“ – Josefa Horu. Hora přitom podle svých slov překládání Puškina a klasiků vůbec vnímal jako příležitost oživit, co v nich bylo „vinou dobového nánosu a tradice zmechanizováno“. Ve svém překladu se proto chtěl vyrovnat především s nesnadnou „prostotou, dnes dávno vymizelou z poezie“. Horův překlad je ovšem psán nejen prostou a až průznačně čistou češtinou. Je zároveň silně
sugestivní. Mimo jiné i díky tomu, že přenáší jednu z podstatných „citových hladin“ Puškinovy poezie, smyslovost metafor a obrazných přirovnání propojujících svět těla se světem ducha. Hora se tu projevil jako autor „Strun ve větru“ i jako básník, jehož poetika odráží – řečeno slovy Václava Černého – „Máchův duchovní patronát“.