Slovotvorba byla při diachronním výkladu latiny dlouho zanedbávána. Přitom právě jen na bázi slovotvorby, tedy sledujeme-li vždy celý jazykový typ, nikoli pouze jednotlivá slova, lze relevantně studovat hláskové změny, jež v jazyce probíhají. V latinské slovotvorbě se dosud užívalo tradiční klasifikace sufixů, založené čistě na jejich formě. Funkčně zaměřená klasifikace však přináší mnohem lepší výsledky: umožňuje správně posdružovat slovotvorné typy doložené v jednotlivých indoevropských jazycích a přiřadit je k již rekonstruovaným typům praindoevropským. V rámci takto definovaného typu je pak možné i nutné oddělit formace zděděné a analogické; a jen důsledné vyčlenění analogických formací dovoluje dobrat se původní charakteristiky daného slovotvorného typu a také správně definovat hláskové změny, které proces tvoření slov provázejí. Své členy svoláváme, stálé hosty zveme a všechny zájemce přizýváme na